úterý 25. července 2017

Když už slzy nestačí...

Když se člověk dostane do stavu, když už nemá ani slzy, nezbývá nic jiného, než se z toho vypsat. Slova kolikrát dokážou vyjádřit pocity způsobem, který vypovídá za vše. Tak tady to je.

Buřtík, špekáček, krocan, prasátko, macíček, prdelka, brouček.. Za svůj život si vysloužila takových přezdívek, které naprosto popisovaly její osobnost. Když jsem si pro Scarlettku jela, bylo to láska na první pohled. Jakmile jsem ji vzala do rukou, věděla jsem, že je to ono. Že je to to, co mi doteď scházelo. Bylo to úžasné tvoření, které každým okamžikem pohlcovalo všechnu mou lásku. Žily jsme si spolu život, který si málokdo umí představit. Zaplňovala každý kousek v mém srdci. Když mi bylo nejhůř, byla tu pro mě. Koukla se na mě a já věděla, že mě chápe. Byla se mnou v těch nejhorších a nejtěžších chvílích. Každý den jsme spolu vstávaly a její láska mi dávala sílu vyjít ze dveří a čelit všemu, co mě čekalo. Každý večer jsme spolu usínaly a děkovaly, že jedna druhou máme. Nebyla jen pes, byla něco víc. Rozuměla mi. Její pohled mi dokázal odpověď na všechny otázky. Odraz v jejích očích mi říkal, že mě miluje stejně tak silně, jako miluju já jí. Byla mi oporou v každé situaci. Stačilo se přitulit a všechny trable odletěly. Nikdo to nechápal, jen my dvě. Rozdávala okolo sebe tolik lásky, dělala radost tolika lidem. Kdokoliv šel proti nám po ulici, usmál se. Každé dítě bylo šťastné, když jí natahovalo ten zkroucený ocásek a divilo se, že se zase stočí. Každý se divil tomu, jakým způsobem chrochtá. Každý obdivoval její saténovou srt. Každý podlehnul její tvrdohlavé a jedinečné povaze. Jeden můj kamarád mi napsal: Anet, vsechna slova jsou zbytecna... Drz se! Scarlettka je duvod, proc miluji mopsiky. A myslim, ze tak obohatila spoustu lidi (cti kazdyho), kteri meli moznost ji videt, pohladit.....  je to strasne rychle, ale i presto ovlivnila spoustu nas. A to je ono, to je přesně ona.

A tak jsem v sobotu dostala tu největší ránu od života, kterou jsem mohla. Ztratila jsem kus sebe, najednou je v mém srdci prázdno, které nic nezaplní. Ztratila jsem nejlepšího přítele. Každý den, když přijdu domu, tak brečím. Je tu prázdno, ticho. Nemůžu si jí pochovat, nemůžu jí říct, že už je maminka konečně doma, nemůžeme se válet a mazlit. Vždycky, když jsem dělala něco na počítači, lehla mi na nohy a já jsem cítila každý její nádech. Když tohle teď píšu, moje nohy jsou najednou lehké. Nic na nich neleží. A proto poprvé v životě věřím, že je někdo něco víc, nějaké nadpřirozeno, kde si ona běhá a dělá radost dál. A věřím, že se má dobře. Že je šťastná. Stejně jako byla u nás. Dali jsme jí krásný život, sice krátký, ale krásný.

A tak plná smutku a prázdnoty zapaluji každý večer svíčku a přemýšlím co dál. Všechno se děje z nějakého důvodu. Přebírám tedy Scarlettčino poslání dělat radost a činit všechny okolo sebe šťastnými. Pojmenovala jsem si to Mise Scarlett a budu tím dávat světu to, co ona dál nemůže. Každý měsíc odvezu pytel granulí pejskům, kteří neměli takové štěstí jako ona a neměli tak milující prostředí. Budu se snažit dělat dobré skutky a vracet tomuhle světu to, že tady můžu být. A třeba to pomůže zaplnit to prázdno ve mně. I tak děkuji za každý den, který jsem se ke Scarlettce mohla vrátit domu a zažít tak úžasný den plný mopsí lásky. Protože tahle láska je výjimečná, jedinečná, naprosto čistá a bez předsudků. Je to ta jediná láska na světě, která vydrží na celý život.





úterý 18. července 2017

Smrt jako nástroj marketingového sdělení

Článek do Marketing&Media

Mnoho firem volí marketing postavený na emocích. Je to trend, který je na vrcholu a je to sázka na jistotu, pokud se zpracování povede a sdělení je publikem pochopeno. Mnoho firem z českého prostředí volí tento způsob komunikace a přináší tak do reklamního světa hodnoty a emoce. Česká spořitelna opustila animovanou rodinu Palečkových a přešla na koncept reálných příběhů svých klientů. Huawei o Vánocích vyslal do éteru reklamy apelující na trávení času s rodinou a odklonění našich pohledů od elektronických zařízení. Co mají tyto reklamy společného? Chytnou nás za srdce.

Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče dala emocím nový rozměr. Kontroverzně představuje téma smrti, jako kdybychom se bavili o tom, co dávali včera v kině. Podkresová hudba nás nutí utřít slzu z oka, vyčíslení doby do smrti konkrétního člověka ve videu nám znovu připomíná podceňovanou hodnotu času. Zpracování videí zesiluje dosah poselství a nutí nás dokoukat ho do konce. Název projektu „Dobrá tečka“ je trefně zvolený, žádná zbytečná vata, úderné a jasné. Shrnout celý život do jedné věty a udělat za ní tečku.

Obavy bych měla nad cílem sdělení. Opravdu lidé pochopí, že to má šířit osvětu o paliativní péči? Připomíná mi to kampaň The Sanctuary Spa, která vyšla na světlo onlinu v roce 2015. The Sanctuary Spa je polečnosti, která nabízí produkty na péči o tělo. Jejich #Letgo video, založené na zpovědi starších dam a jejich retrospektivu života, se stalo virálním fenoménem, ale spojení s firmou bylo vnímáno minimálně. Na homepage samotného projektu Dobrá tečka najdeme pouze videa a malou lištu s nabídkou na další stránky, nicméně hlubší a viditelnější propojení na samotný projekt, jak se jednotlivec může zapojit, co to obnáší, kdo za projektem stojí, zde chybí. Stačilo by výraznější call to action.

Nicméně velký respekt patří k zapojení tak kontroverzního tématu jako je smrt, tématu, o kterém mnoho z nás nechce veřejně ani mluvit. Je zde prezentována úderně a nevyhnutelně. Je zde dán důraz na skutečnost, kterou si uvědomuje každý z nás. Shlédnutí videa nenechalo nikoho klidným a málo kdo si dovolí mít k videím negativní postoj. Sdělení je jasné a efektivní a za odvahu patří projektu můj velký obdiv. 

pátek 14. července 2017

#staypresent Hodnota času

Sedím ve vlaku a snažím se využít každé minuty. Vlastně už od rána využívám každé sekundy, aby stihla vše, co potřebuji. Vstanu dřív, pracuji z domova, jedu k doktorovi, při řízení kontroluji maily, jsem v čekárně, projíždím maily a zařizuji co je potřeba, jedu zpět od doktora, po cestě vyřizuji nějaké telefony, přijedu do Prahy, balím, dodělávám příspěvky na FB na měsíc dopředu, beru batoh, jdu na nádraží, v metru hledám kontakt na prostory k pronájmu.. sakra, proč není v metru signál?.. nasedám do vlaku, vytahuji Maca a dělám práci, pracuju na projektu, píšu, dělám prezentaci. A když mám hotovo, říkám si, že musím napsat článek na blog. Musím?

Každý z nás prožívá svůj den jiným způsobem, minuty jsou pro nás různě dlouhé, náplň dne jinak důležitá. Snažíme se do toho dát vše a když nestíháme, máme z toho depky. I já jsem takový příklad. Pracuji na několika projektech najednou, snažím se každou volnou chvíli zaplácnout prací. Když nepracuji, sportuji. Když nesportuji, spím. A pak se najednou po týdnu probudím a říkám si: To už je pátek? Vždyť jsem nic nestihla! Tempo vražedné, energie na nule. Redbull na to prej pomáhá. 

STOP! Vždycky mi pak v tomhle dojde, že je potřeba vytáhnout tu červenou stopku a říct si: Dýchej.. A tak tady sedím ve vlaku, do Olomouce je to ještě 20 minut cesty a koukám se ven. Je to nádhera. Přírodní představení, které je jedinečné. Za kopci duha mezi černými oblaky. A o tom to je ne? Vnímat ten okamžik, umět se zastavit, nadechnout se a být duchem přítomní. Až pak si totiž uvědomíme, co jsme vlastně dokázali. Že to, co děláme, není jen tak. Že je za tím dost práce a úsilí. Že se to samo neudělá. Každý jsme unikát a každý děláme tenhle svět něčím lepší. Pojďme to dělat přítomně, protože jinak ten smysl toho, co děláme, uniká.


pátek 7. července 2017

Proč tu bylo ticho?

Musím si dát ruku na srdce a popravdě napsat: ano, opravdu jsem na to pěkně kašlala. Od února jsem nepřidala jediný článek a přitom se toho přihodilo tolik, o čem jsem mohla psát hodiny a hodiny. Takže si teď sypu popel na hlavu a budu se snažit to všechno dohnat. Zatím tedy jen ve zkratce.

Barcelona baby (únor)
O výletě do Barcelony jsem už tady zmiňovala, nicméně nerozepsala jsem to a nevrátila jsem se k tomu. A přitom tam bylo tak nádherně. Barcelona mě pohltila každým svým douškem. Architektura, počasí, atmosféra, moře... Bylo to nádherné.


Family in da London (březen)

Londýn je pro mě krásné industriální město plné památek a čaje o páté. A tak jsme se se ségrou rozhodly, že tam vezmeme mamku s přítelem. Mamka seděla v letadle jen jednou a to někdy v 6 letech. Byl to pro ně obrovský zážitek. Přišlo mi, jako kdybych tam i já byla poprvé. S nimi jsem vnímala úplně jiné věci, koukala se na to město jinak. Byl to skvělý rodinný výlet, zážitek, takové naše malé spojení. Dát k Vánocům letenky je strašně skvělá věc a budeme to tak dělat každý rok.

Geometry Global session (únor-červenec)

Session jsem to nazvala schválně. Proč? Protože to bylo fajn, bylo to příjemné, ale všeho moc škodí. Tak jsem se jednoho dne rozhodla, že svou PR kariéru už jsem si tak nějak vyzkoušela a je čas se zase přemístit dále. Sice to bylo krátké, ale hodně jsem si z toho odnesla a zkušenosti budu čerpat po celý život. Potkala jsem skvělé lidi, vyzkoušela si atmosféru velkých závodů a oprášila jsem si, jaké to je v korporátu. A jedno vím jasně, Anet do korporátu nepatří :)


Osobní růst rocks! (duben)

I když jsem pracovala na plný úvazek v GG, pořád jsem pracovala na konferencích pro GrowJOB. Konference jsou moje <3 a nejde to jen tak odhodit a přestat být do eventů blázen. Jsem prostě event manager duší i srdcem. Tentokrát byl Osobní růst v Brně a pracovat na tom po večerech a víkendech, no bylo to náročné. Ale konference dopadla nad očekávání, řečníci byli boží a na závěr nás všechny rozsekal Kazma se svou emoční plavbou. Spokojeně jsem se pak vracela do Prahy s pocitem, že to stálo za to.


Druhý Spartan za mnou (duben)

Přežila jsem dalšího Spartana. Doslova. Tentokrát to bylo v Koutech nad Deštnou a byl to masakr. Bylo 6 stupňů, ideální počasí, co? Hned po startu nás vytáhli nahoru sjezdovkou. 3,5 km do kopce. Velkýho kopce. Nekončícího kopce. Kopce tak moc kopcovatého, že tam nešlo stát. Prostě jsem umřela nahoře. A pak to vedlo zase dolu. Sněhem, blátem, po nohách, po prdeli. Masakr. Dělala jsem 150 angličáků a vypustila tam duši. Ale byl to k*rva nářez. Další mě čeká 24.9. v Liberci, už se nemůžu dočkat. Aneb pochopíš až v cíli...


New York (květen)
Seriál Sex ve městě je moje srdcová záležitost. A když jsem se na konci dubna dozvěděla, že v květnu pojedu do NYC na týden, byla jsem štěstím bez sebe. Město plné barev, energie, pohybu, tance, lidí z jiného vesmíru. Naprosto jsem se tím nechala pohltit a při odjezdu jsem musela zamáčknout tolik slz, že to pak ani nešlo. Když jsem tam byla, každý kus mého těla se tam cítil na svém místě. Měla jsem celou dobu v sobě takové jemné otřesy, které mi dávaly najevo, že je to ono. Nejradši bych si hned zbalila kufry a odstěhovala se tam.


GrowJOB reunion (červen)
Jelikož mě konference baví, tak jsem v tom chtěla pokračovat i externě ve spolupráci s GrowJOBem. Tak jsem si domluvila schůzku, kde jsem chtěla vyřešit jak to bude fungovat, kolik tomu můžu věnovat volného času atd. No a výsledek? Spadla mi brada až na zem. Petr mi totiž nabídl spolupráci na plný úvazek a možnost realizovat se v konferencích doslova naplno. Nedalo se to odmítnout. Znovu se mi nabídla možnost věnovat se akcím ve firmě, která mi dá všechno potřebné. Neváhala jsem, kývla jsem na to a těším se na tu výzvu jako malá holka.


Speedy love (červenec)

Miluju psy. Scarlett mi přirostla k srdci takovým způsobem, že bych se už nikdy toho čtyřnohého stvoření nevzdala. V květnu se našemu pejskovi, kterého má doma mamka, narodilo 6 nádherných černých štěňátek. Bohužel přežily jen čtyři. A jelikož Dan vždycky otravoval, že chce druhého psa, tak to bylo jasný. Jedno bude Pražanda. A tak se stalo. Máme doma druhého pejska, holčičku Speedy. Černý štěstí, které nás svou nevinností každý den probouzí.


4 měsíce jsem nenapsala ani řádek, ale věcí se stalo nespočet. S novou energií a inspirací si sama sobě slibuji, že články budu psát častěji a pokusím se tady z toho udělat takový svůj deník. Můj život není nuda, tak snad to bude zábava i pro někoho dalšího, kdo to bude číst. Konec, tečka.