#STAYmileniál

Když se člověk dostane do stavu, když už nemá ani slzy, nezbývá nic jiného, než se z toho vypsat. Slova kolikrát dokážou vyjádřit pocity způsobem, který vypovídá za vše. Tak tady to je. Buřtík, špekáček, krocan, prasátko, macíček, prdelka, brouček.. Za svůj život si vysloužila takových přezdívek, které naprosto popisovaly její osobnost. Když jsem si pro Scarlettku jela, bylo to láska na první pohled. Jakmile jsem ji vzala do rukou, věděla jsem, že je to ono. Že je to to, co mi doteď scházelo. Bylo to úžasné tvoření, které každým okamžikem pohlcovalo všechnu mou lásku. Žily jsme si spolu život, který si málokdo umí představit. Zaplňovala každý kousek v mém srdci. Když mi bylo nejhůř, byla tu pro mě. Koukla se na mě a já věděla, že mě chápe. Byla se mnou v těch nejhorších a nejtěžších chvílích. Každý den jsme spolu vstávaly a její láska mi dávala sílu vyjít ze dveří a čelit všemu, co mě čekalo. Každý večer jsme spolu usínaly a děkovaly, že jedna druhou máme. Nebyla jen pes, byla něco v

Článek do Marketing&Media Mnoho firem volí marketing postavený na emocích. Je to trend, který je na vrcholu a je to sázka na jistotu, pokud se zpracování povede a sdělení je publikem pochopeno. Mnoho firem z českého prostředí volí tento způsob komunikace a přináší tak do reklamního světa hodnoty a emoce. Česká spořitelna opustila animovanou rodinu Palečkových a přešla na koncept reálných příběhů svých klientů. Huawei o Vánocích vyslal do éteru reklamy apelující na trávení času s rodinou a odklonění našich pohledů od elektronických zařízení. Co mají tyto reklamy společného? Chytnou nás za srdce. Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče dala emocím nový rozměr. Kontroverzně představuje téma smrti, jako kdybychom se bavili o tom, co dávali včera v kině. Podkresová hudba nás nutí utřít slzu z oka, vyčíslení doby do smrti konkrétního člověka ve videu nám znovu připomíná podceňovanou hodnotu času. Zpracování videí zesiluje dosah poselství a nutí nás dokoukat ho do konce

Sedím ve vlaku a snažím se využít každé minuty. Vlastně už od rána využívám každé sekundy, aby stihla vše, co potřebuji. Vstanu dřív, pracuji z domova, jedu k doktorovi, při řízení kontroluji maily, jsem v čekárně, projíždím maily a zařizuji co je potřeba, jedu zpět od doktora, po cestě vyřizuji nějaké telefony, přijedu do Prahy, balím, dodělávám příspěvky na FB na měsíc dopředu, beru batoh, jdu na nádraží, v metru hledám kontakt na prostory k pronájmu.. sakra, proč není v metru signál?.. nasedám do vlaku, vytahuji Maca a dělám práci, pracuju na projektu, píšu, dělám prezentaci. A když mám hotovo, říkám si, že musím napsat článek na blog. Musím? Každý z nás prožívá svůj den jiným způsobem, minuty jsou pro nás různě dlouhé, náplň dne jinak důležitá. Snažíme se do toho dát vše a když nestíháme, máme z toho depky. I já jsem takový příklad. Pracuji na několika projektech najednou, snažím se každou volnou chvíli zaplácnout prací. Když nepracuji, sportuji. Když nesportuji, spím. A pak se n

Musím si dát ruku na srdce a popravdě napsat: ano, opravdu jsem na to pěkně kašlala. Od února jsem nepřidala jediný článek a přitom se toho přihodilo tolik, o čem jsem mohla psát hodiny a hodiny. Takže si teď sypu popel na hlavu a budu se snažit to všechno dohnat. Zatím tedy jen ve zkratce. Barcelona baby (únor) O výletě do Barcelony jsem už tady zmiňovala, nicméně nerozepsala jsem to a nevrátila jsem se k tomu. A přitom tam bylo tak nádherně. Barcelona mě pohltila každým svým douškem. Architektura, počasí, atmosféra, moře... Bylo to nádherné. Family in da London (březen) Londýn je pro mě krásné industriální město plné památek a čaje o páté. A tak jsme se se ségrou rozhodly, že tam vezmeme mamku s přítelem. Mamka seděla v letadle jen jednou a to někdy v 6 letech. Byl to pro ně obrovský zážitek. Přišlo mi, jako kdybych tam i já byla poprvé. S nimi jsem vnímala úplně jiné věci, koukala se na to město jinak. Byl to skvělý rodinný výlet, zážitek, takové naše malé spojení. Dát k Ván