sobota 13. října 2018

Měla bych…


Poslední dobou mi v hlavě běhá věta, která mi ovlivňuje a svazuje můj každodenní život. Definuje výsledek mých rozhodnutí. A přitom jsou to jen dvě slova, které jsem si sama do hlavy vtloukla. 

Přepracování mileniálů, vyhoření v útlém věku, 12hodinový pracovní den, úzkosti, závislosti na sociálních sítích, porovnávání. To jsou všechno pojmy, které média plivou na generaci Y a dělají tak z nás ufňukané děti, které se neumí vypořádat s životem. Vždyť přece chceme v práci ten smysl, ty hodnoty. Rutinní práce nám smrdí a chceme žít život hrozně flexibilně, bez finanční peřinky a majetku. Nálepky, které se nám už nevejdou na horní stranu Macbooku. A tak se potýkáme s životem, se kterým nevíme co dělat a necháváme směr svého bytí udávat sociálními sítěmi. Prej. 

Sama se musím hodně kontrolovat, abych se tím nenechala semlít. Bojuju s názory svého okolí, že pracuju moc, že je pro mě kariéra důležitější než děti, že je přece nenormální pracovat do půlnoci nebo o víkendech, že si toho na sebe beru moc. Včera jsem volala s babičkou, že na víkend nepřijedu, že zůstávám doma, abych dodělala věci, které jsem nestihla do práce udělat. “Anetko, ale slib mi, že budeš pracovat míň.” V mojí sociální bublině toho vlastně dělám pořád ještě málo, nejsem dostatečně produktivní a efektivní. Schizofrenně se nechávám vláčet mezi pracovním a osobním životem a vytvářím si omluvy, možná výmluvy, abych se ani v jednom případě necítila méněcenná. 

Měla bych být víc vidět, měla bych víc budovat vlastní brand, měla bych víc sdílet, měla bych víc cvičit, víc se vídat s kamarádkami, měla bych víc číst, víc se vyjadřovat k věcem, měla bych mít víc projektů. Měla bys víc odpočívat, víc meditovat, měla bys se zaměřit na sebe, měla bys občas vypnout, měla bys řešit své úzkosti a pocity méněcennosti.

Kde je definice toho, co je vlastně už přes čáru? Bojíme se vystoupit z davu a říct nahlas, že už nemůžeme. Že brečíme po večerech a říkáme si, že už další den nemůžeme přežít. Že se hroutíme z toho počtu práce, co na nás leží a nevíme, jestli to zvládneme. Bereme si na své bedra výzvy, ze kterých možná zbydou jen jizvy na duši za předpokladu, že nás posunou dál. 

Možná mi napsání tohodle článku otevře oči, že v tom nejsem sama, že je to normální a že bych měla míň řešit věci. Nebo mi možná řekne, že bych je naopak řešit měla. Měla bych?



neděle 20. května 2018

Jak poprvé uspořádat event?

V roce 2012 jsem nastoupila na pozici event specialist do vydavatelství Economia. Můj první rok v Praze, první rok na vejšce, první rok toho vysněného dospěláckého života, když se poprvé přestěhuješ sama. To byl okamžik, kdy jsem poprvé přičichla k eventům a ta vášeň už mi zůstala. Po 2 letech v Economii jsem nastoupila na pozici event managera do GrowJOB Institute a tam se to potvrdilo, že eventy jsou můj život. Mezitím jsem zorganizovala i nějaké sportovní akce, networkingy a třeba i svatbu (svojí :)). No a když ve skupině #holkyzmarketingu, kde se o eventy starám, začla být poptávka po workshopy na pořádání eventů, přiijala jsem tuhle výzvu a pro #holkyzmarketingu vypsala workshop Jak poprvé uspořádat event, který jsem včera odškolila s Nicole z našeho #unicornteamu. A obsah workshopu jsem sepsala do pár bodů: 

Hmm, co takhle udělat nějaký event?

Pokud se rozhodneš, že chceš zorganizovat akci, nebo je to po tobě vyžadováno v práci, zamysli se nejprve nad tím, proč ten event chceš udělat. Jaký smysl to bude mít pro účastníky, že do toho investují svůj čas a peníze? Proč by zrovna na tvůj event měli dorazit? Případně pokud bys byl(a) ty tím účastníkem, investoval(a) bys do toho ten čas a peníze? V čem to účastníkům pomůže? Vyřeší jim to aktuální problém? Nebo je to posune v jejich osobním rozvoji? Nebo je to prostě jen pobaví. Odpověz si na tyto otázky ještě než začneš dělat další kroky. Pomůže ti to ujasnit si vizi akce a další rozhodování na to bude pouze jen navazovat.

Kdy ho udělám?

Samozřejmě záleží na tom, kde ho budeš dělat. V menších regionech musíš reagovat na životní styl lidí, kteří tam žijou. Praha tohle pravidlo porušuje. Když to přeženu, je úplně jedno, kdy v Praze akci uděláš. Lidi jsou zvyklí, že se tu pořád něco děje. Chceš udělat konferenci? Udělej jí v pondělí, protože ve čtvrtek ji dělá každý. Nebo ji klidně udělej  v úterý, ve středu, v sobotu, v neděli. Samozřejmě záleží na zaměření a obsahu akce. Vzdělávácí konferenci nedělej v pátek večer, to k ní udělej afterparty. Zároveň se vyvaruj celodenním eventům. Konferencím od 9 do 17 odzvonilo. Lidi jsou busy, mají práce nad hlavu, je přebytek pracovním míst a každý dělá za dva. Neber jim čas, který na odvedení práce mají. Nám se nejvíce osvědčili večerní akce, na které lidi jdou po práci, nezdržujeme je od ničeho důležitého a hlavně díky tomu tam máme lidi, kteří o to mají reálný zájem, ne že jim to jen zaplatil zaměstnavatel. A nezapomeň sledovat konkurenci a přizpůsobuj jí termíny tvých akcí.

Kde ho udělám?

Kdo už někdy nějaký event v Praze organizoval, tak ví, že Praha je na prostory bídná. Pokud je prostor hezký, je šíleně drahý. Cenově příznivé prostory jsou hrozný. Je to o kompromisu. Pokud máš na event velký budget, Forum Karlín je jasná volba a upřímně ti to všichni závidíme, ty prostory jsou nádherné. No a pro ty znás, kteří nechtějí dát budget jen do prostor, jsou tady alternativy. První research si udělej na portálu dejsiprostor.cz nebo meatspace.cz, kde je pěkný výpis různých prostorů v Praze. Nezapomínej na divadla a kina, coworkingy, prostory, které mají k dispozici samotné firmy. Třeba Microsoft má luxusní konferenčku pro 150 lidí, asi nejlepší prostor, kde jsem měla tu čest pořádat konferenci. Choď na ostatní akce, tam si totiž ty prostory ozkoušíš nejlépe. Uvidíš jak se tam cítíš jako účastník a to je to, na čem při výběru nejvíc záleží. Neboj se starých opráskaných prostorů, trochu výzdoby, světla a hned je to cool hipster místo. Jo a poslední rada k prostorům - vypust ze svého eventového života pojem konferenční balíček. Hotelové kongresové centrum, hotelový catering, to už není cool a v době objevování zapomenutých míst a kontroverzního cateringu tím už účastníky neoslovíš.

Jak se bude jmenovat?

Když to neumíš vysvětlit jednoduše, dostatečně tomu nerozumíš. To platí vždy a všude. Jednoduchost je tvá nová hodnota. Mluv srozumitelně ke své cílové skupině. Třeba my když jsme pořádali konferenci Co ví věda o zdraví, tak nám nedošlo, že dát do jednoho názvu “věda” a zdraví”, tak to na ty lidi bude působit až moc odborně, což tak vůbec nemělo být a ani obsah tomu nebyl přizpůsoben. Naopak to bylo pro širokou veřejnost. Ale názvem akce jsme si zavařili. Používej a sleduj buzz words, díky tomu dokážeš podchytit aktuální témata a to, co lidi zajímá nebo trápí. 

Jaký bude program?

To je to, co prodává. Na řečnících, vystupujících, účinkujících záleží. Dej si s tím práci a objevuj. Neboj se do programu zavést doprovodné aktivity, které ty lidi pobaví a zaútočí na jejich pozornost. Pokud je to vzdělávácí konference, zapoj klidně něco manuálního, co je trochu vytrhne z celého toho dne. Taky nezapomeň, že je nesmíš převařit. Dostatečné pauzy na čůrání a nadejchání jsou strašně důležité. A taky musí být dostatečně dlouhé. Nezapomínej na kvalitu moderátora. Pokud bude mít takové ty blbé vtípky o tom, že už se všichni těšíme na coffee break, tak ho vůbec neoslovuj. Lidi tam nejsou kvůli jídlu, ale kvůli obsahu. Tomu by měl moderátor taky dostatečně rozumnět. Když jsme s Nicole byly v listopadu na konferenci pro ženy od Marie Claire, která byla skvělá, tak tam měli moderátora chlapa, který dělal šovinistické blbé vtipy a mluvit extrémně stereotypně. Musela jsem Nicole držet na židli, aby po něm neskočila. To přece nejde, aby vám člověk, který je nejvíce na očích, shodil úroveň celé akce. Jo a závěrečná rada: NIKDY, NIKDY, NIKDY, NIKDY neprodlužuj a nepřetahuj. 

Jak event naplním?

Tuhle část rozdělím na dvě části: online a offline. Online nám teď trochu zlobí v reakci na zavedení GDPR a díky kauze Facebooku. Všichni inzerenti trpí a rozbíjejí prasátka, protože je každá reakce cílového účastníka stojí víc než předtím. Ale nezoufej, i tak to jde. Musíš si s reklamami dát prostě jen větší práci. Lepší texty, kratší, údernější. Lepší kreaitivy, zapoj videa, videopozvánky řečníků, organizátorů, vystupujících. Offline díky těm všem změnám nabývá více na důležitosti. Oslov lokální spolek, který má pod sebou pořádnou základnu členů. Oslov coworkingy, networkingy, spolky apod. Rozdistribují pozvánku mezi své kontakty a ta je pak díky tomu více relevantní a důvěryhodná. Nezapomeň také na influencery, které pozvánku mohou nasdílet a udělat soutěž pro fanoušky. Jejich síla roste a mají čím dál větší dosah. 

Jak na tom nezkrachuju?

Důležitý je poměr cena výkon. Stanov si, jestli chceš dělat akci pro menší skupinu lidí nebo pro větší. Podle toho se ti určí náklady a podle nákladů dokážeš určit cenu za vstup. Zkus navázat spolupráce, které ti náklady ušetří. Na catering oslov začínající podnik, který potřebuje propagaci. Na pitný režim oslov značky, které prodávají pití. Vybartruj co se dá. Pro kulturní, sportovní a benefiční projekty jde také získat granty. Sice je to porod a nekonečná administrativa, ale vyplatí se. 

Jak zvládnu produkci?

Na produkci a dodržení každého důležitého detailu celého dne využíváme několik nástrojů. Prvním důležitým je Trello, o kterém jsem už psala v článku dříve. Na každou akci zároveň tvoříme podrobný scénář, kde je prakticky minutu po minutě celý den, všechny úkoly a k ním i zodpovědnost konkrétního člena týmu. A na týmu také záleží. Je potřeba ho dostatečně nabriefovat, dávat si produkční meetingy a vědět, že se na tým můžeš spolehnout. Díky scénáři také zvládneš celý den. Drž se ho striktně, vytiskni si ho a odškrtávej si co už je hotovo. Pokud se něco pokazí, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy to nesmí poznat účastník. Hoří jen v backstage. Pro komunikaci s účastníky a zároveň jako prostředek pro komunikaci s námi během dne používáme aplikaci Eventee od šikovných kluků z TouchArt. 

To je konec?

Akce se povedla, všichni jsou spokojení, všechno se zvládlo. Co teď? Pošli follow up účastníkům. Pošli jim tam odkaz na fotky, prezentace, výstupy, nástroje, cokoliv co by je k akci ještě mohlo zajímat. Komunikuj s nimi průběžně, buduj komunitu. Poděkuj patrnerům a řečníkům akce. Nezapomínej na vyhodnocení a sepsání si tudůčka na další akci, aby se chyby mohly napravit. 


Držím palce při organizování. Před každou akcí si říkám, proč to vlastně dělám, jestli to mám zapotřebí. A jo, stojí to za to. Není nad eventový shon <3


pondělí 23. dubna 2018

Ondřej Brzobohatý na konferenci WO.men

Dámy, paní, mladé paní, děvčata, dívky, slečny, sestry, sestřenice, matky, tetičky, babičky, zkrátka milé ženy a vy ostatní, dovolte mi ze všeho nejdřív ospravedlnit mé vystoupání na toto podium a mou drzost přijmout roli kompetentního řečníka, muže, který na vaši adresu v následujících několika minutách vyšle s tím nejlepším přesvědčením snůšku jednoduchých vět a souvětí, jenž ve svém obsahu zdaleka nepředčí vaši podstatu existence na této planetě. Jinak řečeno, je mi ctí, že mezi vámi můžu být a děkuji za tuto příležitost.

Když jsem přemýšlel nad tím, čím bych mohl zrovna já přispět svým vystoupením k tomuto setkání, se vší pokorou, mě vlastní, jsem na nic nepřišel. Tedy ne na nic, co by jste samy nevěděly. Víte, připadá mi to totiž, jako kdyby měl meteorolog popisovat před zástupem hvězdářů a astronomů vliv ozónové díry na globální oteplování. Zkrátka, to málo o čem se s vámi chci podělit je těchto pár následujících vět a jedna důležitá prosba, která zazní až v samotném závěru mého vystoupení…

Vy, ženy, jste na rozdíl od nás, mužů, dostaly do vínku výjimečný dar hlubšího vědění a vnímání přesahů celé existence všeho. Máte smysl a dovednosti, o kterých se může nám mužům jenom zdát. Nejen, že dokážete dělat v jeden jediný okamžik několik věcí naráz, nebo vnímat mnohem sensitivněji bolesti či tajemství druhých skryté za přetvářku, nebo odolat nesnesitelné fyzické bolesti při porodu potomka a chtít to dobrovolně opakovat zas a znovu, či naslouchat svým instinktům, které jsou spjaty s přírodou, matkou zemí a celým vesmírem vůbec, vám navíc tohle všechno připadá přirozené. Nám ne.

My, muži, se vám v mnoha věcech nejsme schopni rovnat. Nejde to. Není to vlastně ani náš úkol nebo naše poslání. Snažíme se stále dokola a zcela marně pochopit ten chaos ve vašich hlavách, který však vy zcela oprávněně považujete za plynulý tok energie a informací, jenž mají své přirozené konsekvence a jasné účely.
Na oplátku jste zase vy často překvapeny naším dětským pískovištěm v našich hlavách, kterému my říkáme pevný řád, jehož zákony podle našeho výkladu určuje racionalita, ale často je to především míra testosteronu a někdy i drzost nevědomí.

Nechápejte mě prosím špatně… rozhodně zde nechci vystupovat v submisivní roli obhájce žen a kata mužů, jen bych rád objasnil anebo snad jen připomenul jistá fakta.

Ženy jsou zkrátka vybaveny výjimečnými schopnostmi, kterým především muži začali říkat “ženské zbraně” a tyto dary ženy používají stejně tak, jako by jich využíval kterýkoli jiný tvor existující na planetě Zemi. Muži ale také nepřišli zkrátka. Náš, říkejme tomu mužským slovníkem, arzenál, je neméně pestrý, jen je v každém směru podružný nebo doplňující k tomu ženskému. My muži přineseme spermii, ženy stvoří dítě, my postavíme dům, ženy z něj udělají domov, my přijdeme s myšlenkou, ženy z ní vytvoří životní poslání. Cokoliv ženám dáme, dokáží zdvojnásobit, zpestřit, vylepšit a zdokonalit. To samé ovšem platí i v případě, kdy ženám dáme věci zlé, pak holt musíme očekávat peklo. Jak říká Danny DeVitto ve Válce Roseových, jsou dvě věci, ve kterých muž ženu nikdy nepředčí… v lásce a v pomstě. Ale abych to odlehčil, Walt Disney zase řekl, že žena je víla s kouzelným proutkem a muž je dýně, která se díky ní může proměnit ve zdobený kočár z drahokamů.
Vím, že to neplatí vždycky a ve všech případech a nelze to aplikovat na každého jedince, ale znovu opakuji, nejedná se o servilní mazání medu okolo vašich rtěnek, ale o konstruktivní záměr, který se váže k oné prosbě, o které jsem v úvodu mluvil. Ale ta prosba má stále svůj čas…

Vše, co bylo doposud řečeno není nic, co by jste už neslyšely, nebo se někde nedočetly. Jen, možná, jste na to některé z vás už zapomněly. Zapomněly jste, jak nepostradatelné jste.
Vždyť díky vám se Adam z ráje nestal do konce své existence jen nudným polonahým sucharem, ale okusil ze svého života víc, než měl dovoleno. Že to vy jste byly většinou příčinou či přímo autorkami historických událostí dějin naší civilizace. A bůhví, možná nejen té naší. Zapomněly jste, že především kvůli vám se muži před sebou vždy předváděli a vytahovali a dokazovali vám svoji oddanost a věrnost. Bohyně, královny, vládkyně, nymfy či víly… vždy na samém vrcholu důležitosti, síly i moci, hodny obdivu, glorifikace, a především respektu jiných žen i mužů.

A dnes? Genderová nerovnost, segregace, šikana, domácí násilí, stereotypy.
Úklid, vaření, domácnost, děti, školy, sex, manželský sex, porno, nevěry, práce, plat, účty, hypotéky, dluhy, tchýně, Vánoce, promoce, poluce, důchod.

Hesla, která si vylepíme na naši vnitřní ledničku, a pokaždé když se z ní jdeme dobrovolně přesytit méněcenností, zklamáním či depresí, nebo si večer k televizi otevřeme lahev marnosti, se na jedno z těch hesel zadíváme a ohneme hřbet o další centimetr níž.

Není třeba, abych tyto stereotypy nějak podrobněji rozváděl a popisoval. Od toho jsou daleko povolanější a v této oblasti znalejší a erudovanější něž já. Bez sebemenší špetky bagatelizace a s ohledem na křehkost ledu, na kterém se v následujících větách hodlám pohybovat, vám všem sám za sebe k tomu můžu říct jediné.

Stereotypy ve skutečnosti existují pouze proto, že my sami jsme to připustili. My všichni, jak muži, tak ženy. Ony stereotypy nevznikly jen tak. Nespadly z nebe, ani nevyrostly ze země. Zrodily se v nás samotných. Ale proč vlastně? Tento termín – stereotypy – jsme si my lidé vymysleli, abychom se lépe orientovali a udržovali ve společnosti. Jsou zase jen důsledkem našeho zjednodušování života a postupného otupění v naslouchání si sebe navzájem. On je vlastně docela paradox, když si uvědomíte, že ty největší hlavy světa skrze svůj geniální talent vynakládají veškerou svou inteligenci na to, abychom my tu naši omezili. A měli tak svůj život jednodušší. Počítače, internet, mobily, auta s automatickou převodovkou, navigace, Google, wikipedie, GSM banking, mikrovlnky, lžíce na boty, polohovací křeslo, Netflix.
Žijeme ve světě, který je pohlcen pohodlností, a to nejen fyzickou, ale především mentální, a tato pohodlnost je potom důsledkem menšího zájmu o hlubší vědění, důsledkem předsudků, škatulkování, a právě i oněch stereotypů. A to všechno jenom proto, že je to tak vlastně snazší. Jenom proto, že jsme se tomu podvolili. Že jsme to připustili.

Renomovaný psychiatr Radkin Honzák říká, že naše vědomí běží na 2 % mozkové kapacity. Já říkám, je to vidět.
Dovolte mi ho dále citovat: “Obávám se, že obecně náš mozek bude poněkud degenerovat s ohledem na všechny možné elektronické vymoženosti, které používáme. Poptejte se, kolik dětí si dnes umí zavázat tkaničku od bot a kolik lidí s maturitou umí dát dohromady větu o dvou čárkách. Všechno, co mozek namáhá, ho trénuje, kdežto vše, co mu práci usnadňuje, mozku dovoluje zakrňovat.”

Výrok pana doktora Honzáka jen dokazuje, že my lidé budeme raději neúnavně hledat cestu, jak vše zjednodušit a onálepkovat, než abychom se zbytečně zaobírali původem a příčinou té či oné problematiky.

Pojďme si ale tuhle jednoduchou rovnici rozebrat a společně se podívat do tohoto unaveného mozku, který nám pojmenoval a vymyslel termín – stereotypy.
Stejně tak jako předsudky, i stereotypy vycházejí z primitivní slabosti a tou je – strach. A z čeho často vychází strach nebo obavy? Z nevědomí. A nevědomí je následkem nezájmu. Co to tedy znamená?

Že stereotypy jsou v překladu prakticky jen nezájmem řešit obsah, který nesou. Pakliže máme zájem bavit se o roli matky i otce při výchově dítěte, diskutovat o vyrovnaných platových podmínkách pro ženy i muže nebo rozebírat společenské postavení žen i mužů takovým způsobem, že při jeho závěrech dosáhnou obě strany vzájemného porozumění, pochopení a konsensu, potom o žádných stereotypech nemusí být ani řeč.
Nicméně aby tomu tak bylo, musíme dbát o dvě nejpodstatnější věci. A to je zájem a respekt.
Bez zájmu a respektu se budeme věčně točit v kruhu nálepek a předsudků a z veškerých dialogů budou vždy jen spory.

Rád bych ale poukázal na velmi podstatný fakt. Nejde totiž zdaleka jen o dva rozlícené tábory mužů a žen. Jde o obecné povahy všech lidé, nehledě na pohlaví, věk, rasu či sexuální orientaci. Nejen v otázkách stereotypů si můžete častokrát všimnout, jak si například samy ženy střílejí do svých vlastních řad. Ponižují v očích ostatních ty druhé emancipované a sebevědomé, jen aby před sebou samými obhájily vlastní nedostatečnost a méněcennost. Příklady? Módní redaktorky, bulvární novinářky, ředitelky institucí, šéfky společností, političky, herečky, zpěvačky, bloggerky… Často se vezou na vlně mužského šovinismu, jen aby se zavděčily svým nevyřešeným komplexům z dětství či jiným křivdám a vyrovnaly se tak mužům v jejich testosteronové nadvládě. To, co dokáže žena provést druhé ženě za podraz či levárnu, by kolikrát nenapadlo ani toho nejlstivějšího mužského.

Já sám jsem vyrůstal mezi intrikami, nebudu dál rozebírat kde a jak jsem se s nimi setkával, ale znám je víc než dobře. A bohužel na vlastní kůži díky bulváru také znám, co to je, když se na vaši adresu dostaví lživá pomluva, které mnoho lidí rádo věří a vy nejste schopni slova, jelikož se jedná o křivdu, která vám vyrazila dech. Člověk se v takových chvílích může cítit úplně sám, zrazen, podveden. Ale jak správně popisuje Miguel Ruiz ve své knize 4 Dohody, jde jen o vnější sen, který se vám snaží vnutit druzí lidé, aby se oni sami cítili líp. A vy máte vždy na výběr ze dvou možností. Buďto ten vnější sen přijmout a být dál v roli oběti, anebo ji odmítnout a žít podle vlastního snu a svého vlastního přesvědčení. Život je vlastně velice zjednodušeně řečeno takový neustálý boj o to nenechat se nikým ponižovat a naučit se s pokorou nad nikoho nepovyšovat.

A k tomu právě nejlépe slouží onen zájem a respekt. Ty potom tvoří komunikaci, dialog. Dialog mezi muži a ženami, mezi muži a ženami navzájem, ale i mezi pubescenty a dospělými či mezi dětmi a seniory, nehledě na pohlaví.

Zájem a respekt, který si můžeme projevit nám totiž nabízí nepřeberná množství řešení.

Takže mi dovolte, milé ženy, kterým jsem v úvodu své řeči připomněl váš nezpochybnitelný kredit, abych vás teď obecně a s nadsázkou pokáral za vaši poddajnost a často i lenost se něčemu takovému, jako jsou stereotypy, vůbec přizpůsobit. Ano, i já často cítím tu genderovou nevyváženost a šikanu šovinistických primitivů, kteří zneužívají vaší citové křehkosti, zranitelnosti a realizují si na vás své komplexy. Ale proti tomu nelze bojovat jen tak, že to budete pojmenovávat a demonstrativně vykřikovat, že je to špatně. Proti tomu nejefektivněji můžete bojovat právě vy samy, a to dvěma způsoby. První způsob je v tom, že mužům, nebo i ženám, nedáte šanci, aby vás, kdy do takové usurpující role dostali. Nikdo nemá právo kohokoliv vlastnit či si ho přivlastňovat, vždyť přeci principem slušnosti a respektu je ctít svobodu druhého člověka.
Muži tohle často popírají a z pozice síly, moci, vydírají ty ženy zranitelné nebo nesebevědomé.
Ale muži se často chovají právě tak, jak jste je vy, ženy, samy vychovaly. A tím se dostávám k tomu druhému způsobu. Pouto matky je daleko silnější než to otcovo a muži dospívají v samostatné jedince především vlivem vás žen. To vy máte ten obrovský dar mít ve svých rukou výchovu další generace mužů, kteří budou buďto vašimi nepřáteli nebo spojenci. To vy z nich dokážete udělat hulváty nebo gentlemany. Vy ženy kojíte nás muže a příroda ani nedovolila, aby to, kdy bylo jinak.

Vy jste zkrátka ty královny, vládkyně a bohyně a my muži jsme, nebo bychom alespoň měli být, vaši oddaní poddaní, vaši milenci, manželé, přátelé a partneři. Celý svět se zkrátka točí kolem vás, protože to vy jste nositelkami života.
A teď jsme konečně u toho, o čem jsem mluvil v úvodu… Má prosba!

Moc vás prosím, nikdy nezapomeňte na to, kým jste!


čtvrtek 19. dubna 2018

Be the girl you want to tell stories to your children about

V pondělí 9.4. jsem se svým #unicornteam zorganizovala třetí ročník konference WO.men, o které jsem už psala v článku před tím. Tam se i psalo, že jsem z konference měla tak trochu strach a celkově jsem z toho měla špatný pocit. Ale to, co se v pondělí podařilo, mě dostalo do naprosto opačného pocitu a stavu euforie. 



Když vy, tak já taky.

Každá z žen, která seděla v publika, udělala ten velký krok napříč změně, koupila si lístek a šla podpořit naší myšlenku a pracovat na sobě. Tak jsem si řekla, že jim to oplatím, že jim to tak trochu dlužím. Tak jsem poprvé za 6 let nebyla někde vzadu, nepozorovala to někde z povzdálí, ale vzala do ruky mikrofon a společně s kolegyní Denčou to odmoderovala. Před rokem bych to do sebe neřekla, ale ve finále jsem si to užila a jsem šťastná, že jsem pokořila svůj obrovský strach.


Emma Smetana

Jako první odstartovala konferenci Emma Smetana. Jsem ráda, že přijala pozvání i na tento třetí ročník, má to pro mě symbolický význam. Emma s námi je totiž už od prvního ročníku, kdy jsem jí naivně přemlouvala, jestli by nám to zadarmo neodmoderovala, protože má skvělou myšlenku, ale vlastně na to nemáme žádný budget. A ona na to kývla a konferenci nám odmoderovala. Stejně tak i druhou. A na třetí ročník už i sdělila svůj příběh. Jak zvládá roli matky, redaktorky, novinářky, moderátorky? Jak bojuje se stereotypy? V první řadě, kousek od Emmy, seděl její přítel Jordan. Na něj se Emma během svého vystoupení hodně obracela. Že pro zvládání dítěte, rodiny, je důležité, aby na to byli oba partneři, aby se nerozdělovalo, že matka se o dítě stará a otec jen pomáhá, ale aby péče o něj byla automatická pro oba. Stejně tak je tento přístup důležitý pro to, aby zvládala svůj pracovní život. Co se týče stereotypů, Emma se snaží je co nejvíce vypudit ze svého života a neřešit je. Vyrůstala v prostředí, kde se stereotypy vyskytovali minimálně a za to je vděčná. 


Ondřej Brzobohatý

Druhým řečníkem konference byl muž. Muž s tak silným charisma, že byl hlavním tahákem konference. Už jen samotný nástup na stage usadil účastnice do těch krásných červených křesel v Microsoftu a na chvíli jim zadržel dech. Čekaly, o čem bude mluvit, jestli jediný muž v programu má vlastně k těch stereotypům co říct. A měl. Zdůrazňoval, že mezi sebou mají ženy spolupracovat, ne soupeřit. Že si ženy jako matky mají uvědomovat, jakou roli vkládají svým synům do života. Že jsme pro muže naprosto výjimečná stvoření, které oni pro svou odlišnost obdivují. 


Tereza Salte

První blok konference uzavřela Tereza Salte, velmi milá a sympatická žena, kterou jsem do programu vybrala hlavně kvůli jejímu příběhu, který má pohádkový happy end. Vysnila si život v Norsku, odešla tam napříč všem předsudkům okolí, nebála se nepohody, která jí tam čekala. Z Norska si odvezla vášeň pro severský styl a svého muže, kterého si vzala a nyní spolu mají syna. Po návratu do Prahy založili agenturu Elite bloggers, která se stará o spolupráci firem s blogery na české a slovenské scéně. První rok a půl fungování agentury si nevyplatili žádný plat a Tereza se na své cestě novorozené podnikatelky potýkala s mnoha stereotypy, které jejich podnikání ovlivnily. Naštěstí nepřestávala věřit a pochopila, že práce snů se šije na míru.


Michaela Thomas

Míšu jsem poprvé poznala skrze Apel DVTV, kde mluvila o tom, jak nás reklama ovlivňuje už od momentu, kdy se ráno probudíme. Kromě toho, že řeší vliv marketingu na náš svět, tak se zabývá udržitelností, recyklací a je také aktivní feministka. A právě proto jsme ji na konferenci pozvaly. Nebojí se říct názor napřímo, nebojí se být kontroverzní. A to se mi líbí. U její přednášky jsem měla největší aha moment, když uváděla příklad reklamy od Komerční banky, kde jsou ženy zobrazeny jako jednotlivé účty, které musí chlap, v reklamě zobrazovaný jako lord, vyřešit a dělají mu starosti. A KB mu nabízí skvělé řešení, že mu všechny ty účty, ženy, spojí do jedné a on tak bude platit méně. Taky jste tu reklamu do teď tak nevnímali? 


Denisa Dědičová

Po kontroverznější Míše přišla na řadu má úžasná kolegyně Deny. Mluvila o stereotypech, jak se vytvářejí a že je to přirozená obrana pro nás mozek. Škatulkujeme nejen naše okolí, ale také samy sebe. Důležité je začínat u sebe, změnit své myšlení a tím předcházet tomu, že okolí přispějeme k tomu, že nás zařadí do škatulky, o které se my myslíme, že nás tam zařadí. Začarovaný kruh. 


Tereza Pufferová

Nejmladší řečnice konference, teprve dvacetiletá slečna, sebrala odvahu a se svým příběhem se postavila před 170 účastnic. Už takto mladá pracuje v České televizi jako rosnička, je moderátorkou rádia Helax, zpívá, tančí, hraje, občas si skočí na nějaký modeling. Jeden by nevěřil, že se to dá všechno stíhat. Terky přednáška ve mně nechala jednu důležitou myšlenku: překážky jsou jen v naší hlavě. Sama jich musela za svou cestu několik překonat a to jí dostalo až sem.


Pavlína Louženská

Třetí blok konference Pavlína naprosto fenomenálně odstartovala. Mluvila ke svému 23 letému já. Je mi 33 a naučila jsem se svoje chyby sbírat. Lepím si je na stěnu jako motýly a pravidelně se k nim vracím. Úvodní slovo samo o sobě nese tak silnou myšlenku. Když vidí holka inzerát na práci, musí mít pocit, že splňuje 100 % požadavků, aby svůj životopis odeslala. Klukům údajně stačí najít se jen v 60 %. Musíme si více věřit. Musíme se přestat ve vlastní hlavě přesvědčovat, že na to nemáme, protože… Slovo protože od teď musíme vymazat. Ať budeš čímkoliv, nezapomeň sama sebe dát na první místo. Často zapomínáme na to nejdůležitější. Na sebe. Pavlíny přednáška bylo hodnocená jako nejlepší a já jsem po celou dobu její přednášky seděla, nedýchala a hltala každou větu.


Daniela Lišková

Žena, která pracuje v IT prostředí na vysoké pozici, pracuje v Microsoftu, má spokojenou rodinu, děti a je stále pozitivní. Daniela podala svou přednášku uvolněným způsobem, který účastnice bavil. Když plán nevyjde, vyjde jiný. Každý nemusí úspěchu dosáhnout přesně nalajnovanou cestou. Není špatné své rozhodnutí změnit, vydat se do neznáma. Když poprvé pracovala na marektingové pozici, o marketingu nevěděla vůbec nic, ale řekla si, že by to mohlo být zajímavé, pozici přijala a vše se učila za chodu. Nebojte se občas kývnout na bláznivé příležitosti.


Koko Comedy

Kat a Luc, dvě holky od rány, které se nebojí říct věci na rovinu, nebojí se dotýkat zapovězených témat, nebojí se projevit své pravé já. Lepší konec jsme si na konferenci představit nemohly. I v takovém oboru jako je stand up se setkáváme se stereotypy. “To je humor pro holky.” “Černý humor se k holkám nehodí.” “Dnes nebudeš vystupovat, už jednu holku máme.” Takže holky, nebojte se říkat věcem ano a nesoupeřte spolu. Protože pak se vám může stát třeba to, že potkáte svého životního parťáka pro všechny špatnosti, třeba jako Kat potkala Luc.



9 přednášek, 10 řečníků, jeden den, nepopsatelný pocit. Konference dopadla nad mé očekávání, všichni řečníci předali to nejlepší ze sebe a já si z každé přednášky odnášim životní moudra. Ale kdybych to měla shrnout do jedné myšlenky, tak použiju větu z Pavlíny prezentace, protože tu mám před očima od minulého pondělí:
FUTURE IS NOT FEMALE. FUTURE IS OURS.

neděle 8. dubna 2018

I have a dream...

Zítra nás čeká třetí ročník konference WO.men, tak jsem se tak pozastavila nad tím, co se od toho roku 2014, kdy se začal plánovat první ročník konference, změnilo. 

Naivita lvl 1000000..

Píše se rok 2014 a já po 2 letech v Economii nastupuju jako event manager do GrowJOBu. Brala jsem to jako hroznou challenge. Poprvé budou eventy jen má zodpovědnost, poprvé to bude jen na mně a budu dělat ty hustý konference. A tak vznikají WO.men, první konference, kterou jsem v GrowJOBu uspořádala. Konferenci pro ženy jsme zorganizovali z toho důvodu, že většina problémů klientek a ženských na workshopech a akademiích pocházela v nízkého sebevědomí a strachu ze změny a nejistoty. Tak jsme dali hlavy dohromady a vznikl první ročník, který se konal 19. února 2015 s podtitulem Čas na změnu je TEĎ. Ty vole, ono se to fakt povedlo. Konferenci jsme vyprodali, řečnice měly skvělé přednášky, nadšenost z akce nepopsatelná. 

2016, do roka a do dne

Přesně o rok později, 19. února 2016 se uskutečnil 2 ročník s podtitulem Začněme u sebe. Tentokrát více profesionálnější, ještě kvalitnější prostory, kvalitnější catering. Do programu jsme zapojili i chlapy, aby to bylo genderově vyváženější. A tak se opět sešlo 150 účastnic, které nadšeně odcházely z konference plné motivace a inspirace.

Zpět do reality

Rok 2017 jsme přeskočily, kvůli mémo odchodu a návratu do GrowJOB, nicméně tu dneska sedím a stresuju se ze zítřejšího třetího ročníku s podtitutem Jak nepodléhat stereotypům. A i když bych se měla těšit a být nadšená, že máme opět vyprodáno, mám z toho smíšené pocity. Od roku 2014 se toho hodně změnilo a pohled na tyto akce už není takový, což mě hodně mrzí. Možná je to tím, že se začalo s touhle tématikou dělat akcí víc a některé z nich jsou pěkný esoterický bullshit, a tak lidi ztratili důvěru k tomuhle typu akcí a pečlivě si vybírají na jakou vlastně půjdou. Další věc je, že po vytvoření mediální bubliny okolo kampaně #metoo, má mnoho lidí automaticky potřebu tenhle typ akce kritizovat. Poprvé za všechny ty roky jsme se setkaly s hodně velkou kritikou a hnusnými komentáři. Vyloženě hnusnými. Asi byste si řekli, že to budou komentáře hlavně od dotčených mužů, kteří si teď myslí, že kvůli #metoo nemůžou ženskou ani pozvat na rande, aby nebyli označení za násilníky. Omyl! Pouštějí se do nás ženský. Sounáležitost, vzájemná podpora, to je něco, co je zřejmě minulostí. Například jedna nejmenovaná právnička nám pod post napsala: Tak tohle je pěkná blbost. Nikdy jsem nezažila předsudky a nezažila je ani žádná úspěšná žena, kterou znám. Ono to asi nebude tím, že někdo je žena. Ale spíš tím, že je hloupá žena. Zřejmě pokud se nás problém netýká, tak vlastně neexistuje. 


A tak si ještě víc uvědomuji, jak je důležité se postavit za myšlenku konference a jít a tesat to do kamene. Možná si to beru moc osobně, ale chci žít ve světě, kde mě nebudou ostatní soudit a škatulkovat jen kvůli tomu, že jsem žena, k tomu ještě blondýna, která často nosí růžovou. Nechci pořád někoho přesvědčovat o tom, že jsem opravdu ta kompetentní osoba, se kterou to můžou řešit a že opravdu mám ty schopnosti na to, abych daný projekt dokázala ukočírovat. Dřív jsem se hodně snažila jít tomu naproti, oblékat se vážně, byznysově, aby mě brali vážně. Vystupovat hodně na úrovni, aby mě brali vážně. Ale víte co? Fuck it! Půjdu klidně celá v růžovým, v teniskách, v mikině, s černou rtěnkou na puse. Nechci žít ve světě, kde můj vzhled rozhoduje o tom, jak mě budou brát. 


Ale aby to nekončilo negativně, tak je tu šance, že se to změní. Potkávám častěji muže feministy, kteří se snaží tu změnu vyvolat s námi. Mám okolo sebe úžasné ženy, které se nebojí o tom mluvit. A ty budou i na zítřejší konferenci, za což jsem neskutečně vděčná. Mění se to, doufejme, že k lepšímu a doufejme, že to půjde rychleji než do teď. 



pondělí 12. března 2018

Jednorožci. Novodobé božstvo dodávající sílu a odvahu

Co pojí mileniály a jednorožce? Víra. Víra se v průběhu desítek let transformovala natolik, že lidé už dávno nemusí věřit pouze v klasické vyobrazení boha spojeného s náboženstvím a církví. Dnešní náboženství je duchovní, abstraktní, hmatatelné i esoterické. A každý si z toho nepřeberného množství může vybrat to své, ať už je to jóga, meditace, nebo dobročinnost. Mnoho lidí věří v sílu rodiny a partnerského svazku, každý si zkrátka najde něco víc, k čemu se může obrátit v nejslabších chvílích.



Pro mileniály jsou to jednorožci. V Bibli byl jednorožec obrazem síly a nezkrotného divokého zvířete. V 15. století nakreslil Raffael Santi obraz Dáma a jednorožec, symbol panenství a čisté lásky. Z historického hlediska byli jednorožci ztvárněním pozitivních hodnot. Pro mileniály mají význam podobný, dokonce mnohem silnější. Svět okolo nás je temný, nespravedlivý, tvrdý a nebere si žádné servítky. A tak utíkáme k něčemu, co známe, co nám dává sílu a pocit jistoty. Necháváme se unést kouzlem nostalgie zpět do dětství, kde pro nás jednorožci představovali smířlivá roztomilá stvoření. Bez zaváhání se necháváme pohltit dětinskostí a nebojíme se to skrývat. Je to póza, vyjádření našeho přístupu k okolí, společnosti, kultuře, politice.

Jednorožec je symbol výjimečnosti a vystoupení z davu. Dává nám odvahu stát si za svým, vystoupit z komfortní zóny a čelit pohledu ostatních. Proč? Protože být člověkem je moc komplikované. Jsme totiž generace, která mění pracovní podmínky a žije na vlně onlinu.

Každý den utíkáme z reality, obracíme zrak do chytrých telefonů a dobrovolně se vystavujeme porovnání s našimi vzory, tedy s lidmi, kteří toho zákonitě dokázali víc než my. Sociální sítě nám obvykle ukazují dvě roviny: absolutní nenávist, nebo naprostou spokojenost, dokonalost a luxus, které z povzdálí sledujeme a porovnáváme s vlastními dosavadními úspěchy. Vymizela normálnost i zobrazení neúspěchu. Nikdo se nefotí po probrečeném dni, když se to nepovede. A tak se snažíme držet tempo, nedávat najevo zranitelnost, skrývat slabé stránky a ukazovat se v tom nejlepším světle.

Teď je ten správný čas stát se jednorožcem.

úterý 2. ledna 2018

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018. 

Kolotoč změn, kotrmelců, 
výstupu nahoru a pádu dolu, 
refresh hodnot a kopanec do prdele. 

Naučila jsem se říkat NE

Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti sobě, proti mým hodnotám a proti své cti. Tak jsem řekla NE a víte co? Nebolí to. A ulevilo se mi, vážně. Nebojte se konfrontovat ostatní s tím, co dělat nechcete. Jsme jen lidi a pokud vás ta druhá strana alespoň trochu respektuje, pochopí to. A pokud ne, nestojí za váš drahocenný čas.

Zbavila jsem se toxických lidí 

V listopadu jsem byla na konferenci od Marie Claire: Dream big. Jako první přednášku měla Pavlína Zychová, nadupaná mladá holka, která krotí svět IT. Její přednáška byla hodně inspirativní, stejně jako další, ale v hlavě mi zůstala jedna myšlenka, kterou jsem pak hned aplikovala do života. Zbavit se toxických lidí. Máme je okolo sebe všichni. Ozvou se jen když něco potřebují, když je něco trápí, chtějí pomoc, chtějí laskavost, chtějí jít do kina, ale nemají s kým. Berou náš čas, naši energii a nedávají nám ji zpět. Vztahy mají dvě strany, mají být oboustranné a mají nás naplňovat, ne nám brát. 

Drábková, nepičuj…

Autor této skvostné věty je moje drahá unicorní polovička Nicole. Takový moje zrcadlo, který věčně chodí, dává mi zpětnou vazbu a nic mi nenechá jen tak. Je to votravný, ale pomáhá to. Ona je to totiž vážně pravda. Zatnout zuby a nepičovat. Jít mimo tu komfortní zónu a postavit se tomu čelem. „Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.” Mahátma Gándhí  


A tak poučená a trochu rozbitá rokem 2017 vstupuju do roku 2018 s nadějí, že to všechno dobře dopadne. Že je všechno tak jak má. A má to nějaký význam. A že to jsem pořád já <3