Přeskočit na hlavní obsah

Doba dosažitelná


Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná. Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka.


Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden. 

No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese. 


Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telefon. Druhý den píšou sms. Třetí den přijde zpráva na Facebooku. Ne, tady ještě nekončíme. Čtvrtý den? Instagram! I-N-S-T-A-G-R-A-M. Jejich tempo je vražedné. Jejich revírem jsou komunikační aplikace.


Kde je ta špetka respektu k tomu, že lidé mají i osobní účty? Že když jsou online na Facebooku nebo Instagramu, tak to přeci nedává prostor pro to, abych jim napsala, že mi něco dluží? Že prostor na práci je omezený a opravdu to není 24/7? Kolikrát mě to dostává do situace, kdy záměrně na danou sociální síť nejdu, protože vím, že tam na mě něco takového čeká a nechci být přistižena u toho, že jsem online, když zrovna dlužím odpověď na nějaký mail. A přitom si chci prostě jednou za čas normálně prokrastinovat na sociálních sítích. A ne, nebudu své sociální sítě mazat. Ani se nebudu přesouvat na Tik Tok, kde mě ještě nikdo nesleduje a nikdo normální tam ani není. To bych musela skočit z okna.


A víte, co mě ještě dokáže vytočit? Deadline. E-mail přijde ve středu s poznámkou, že je potřeba odpovědět asap a podklady poslat ve čtvrtek. Sci-fi.

Nikde není psáno, do kdy je vhodné odepsat na maily. Někteří chytřejší si k tomu dělají prevenci a rovnou po odeslání mailu na jejich adresu vám přijde automatická odpověď, že je jejich priorita jinde, než ve vyřizování e-mailů a že to bude chvíli trvat, než vám odpoví. Přijde mi to geniální, ale zatím na to nemám koule. A tak přemýšlím, co s tím. Kde je ta hranice, kdy jsou urgence ještě v pohodě a kde už je to stíhání. Kde je ta hranice prostoru pro osobní čas a kde je pro pracovní. A ptám se sama sebe, kam se to posune. Interně můžeme komunikovat přes různé nástroje, aplikace, ale s e-maily a komunikací, která přichází z venku? Jak ji eliminovat? Tohle je první situace, na kterou ani moje organizační porno nestačí. Teda stačilo by, kdyby pracovní den měl 48 hodin. To bych možná na maily odepisovala včas.



Komentáře

  1. to mooc dobře znám, jsi online, zprávu si přečetla, tak jak to, že neodpovídáš? řeším inzerát předmětu,který je několik měsíců vystaven, 20 hodin jsem nezareagovala a ejhle prodávající by uvítala rychlejší reakce - sorry nejsem na mejlu furt..

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci Mamafest. Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :)

Control freak
Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč.

Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu a muse…

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018.
Kolotoč změn, kotrmelců, výstupu nahoru a pádu dolu, refresh hodnot a kopanec do prdele.
Naučila jsem se říkat NE Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti so…