Přeskočit na hlavní obsah

Měla bych…


Poslední dobou mi v hlavě běhá věta, která mi ovlivňuje a svazuje můj každodenní život. Definuje výsledek mých rozhodnutí. A přitom jsou to jen dvě slova, které jsem si sama do hlavy vtloukla. 

Přepracování mileniálů, vyhoření v útlém věku, 12hodinový pracovní den, úzkosti, závislosti na sociálních sítích, porovnávání. To jsou všechno pojmy, které média plivou na generaci Y a dělají tak z nás ufňukané děti, které se neumí vypořádat s životem. Vždyť přece chceme v práci ten smysl, ty hodnoty. Rutinní práce nám smrdí a chceme žít život hrozně flexibilně, bez finanční peřinky a majetku. Nálepky, které se nám už nevejdou na horní stranu Macbooku. A tak se potýkáme s životem, se kterým nevíme co dělat a necháváme směr svého bytí udávat sociálními sítěmi. Prej. 

Sama se musím hodně kontrolovat, abych se tím nenechala semlít. Bojuju s názory svého okolí, že pracuju moc, že je pro mě kariéra důležitější než děti, že je přece nenormální pracovat do půlnoci nebo o víkendech, že si toho na sebe beru moc. Včera jsem volala s babičkou, že na víkend nepřijedu, že zůstávám doma, abych dodělala věci, které jsem nestihla do práce udělat. “Anetko, ale slib mi, že budeš pracovat míň.” V mojí sociální bublině toho vlastně dělám pořád ještě málo, nejsem dostatečně produktivní a efektivní. Schizofrenně se nechávám vláčet mezi pracovním a osobním životem a vytvářím si omluvy, možná výmluvy, abych se ani v jednom případě necítila méněcenná. 

Měla bych být víc vidět, měla bych víc budovat vlastní brand, měla bych víc sdílet, měla bych víc cvičit, víc se vídat s kamarádkami, měla bych víc číst, víc se vyjadřovat k věcem, měla bych mít víc projektů. Měla bys víc odpočívat, víc meditovat, měla bys se zaměřit na sebe, měla bys občas vypnout, měla bys řešit své úzkosti a pocity méněcennosti.

Kde je definice toho, co je vlastně už přes čáru? Bojíme se vystoupit z davu a říct nahlas, že už nemůžeme. Že brečíme po večerech a říkáme si, že už další den nemůžeme přežít. Že se hroutíme z toho počtu práce, co na nás leží a nevíme, jestli to zvládneme. Bereme si na své bedra výzvy, ze kterých možná zbydou jen jizvy na duši za předpokladu, že nás posunou dál. 

Možná mi napsání tohodle článku otevře oči, že v tom nejsem sama, že je to normální a že bych měla míň řešit věci. Nebo mi možná řekne, že bych je naopak řešit měla. Měla bych?



Komentáře

  1. To je zajímavá úvaha. Přijde mi, že ve svých pozdějších dvaceti letech už jsem si touto fází prošla a dneska se na práci dívám jinak. Vlastně i mí přátelé. Ano, chceme, aby nás práce bavila, dávala smysl a měli jsme ideálně peníze, ale... abychom měli vybudované domácí zázemí.

    Z výkonnostního přístupu k životu "kolik toho musím udělat, abych dosáhla..." jsem třeba já ve fázi "jak žít svůj život hodnotněji ve smyslu vztahů". Přijde mi, že na to dnešní společnost trochu zapomíná. Že jsme se odstěhovali do měst, abychom budovali kariéru. Ale zapomínáme, že ti, kdo nás podrží, jsou naši kamarádi a blízcí. Ne zaměstnavatel a ne fanoušci na instagramu. :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci Mamafest. Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :)

Control freak
Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč.

Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu a muse…

Doba dosažitelná

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná. Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka.

Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.
No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese.

Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telef…

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018.
Kolotoč změn, kotrmelců, výstupu nahoru a pádu dolu, refresh hodnot a kopanec do prdele.
Naučila jsem se říkat NE Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti so…