Přeskočit na hlavní obsah

Měla bych…


Poslední dobou mi v hlavě běhá věta, která mi ovlivňuje a svazuje můj každodenní život. Definuje výsledek mých rozhodnutí. A přitom jsou to jen dvě slova, které jsem si sama do hlavy vtloukla. 

Přepracování mileniálů, vyhoření v útlém věku, 12hodinový pracovní den, úzkosti, závislosti na sociálních sítích, porovnávání. To jsou všechno pojmy, které média plivou na generaci Y a dělají tak z nás ufňukané děti, které se neumí vypořádat s životem. Vždyť přece chceme v práci ten smysl, ty hodnoty. Rutinní práce nám smrdí a chceme žít život hrozně flexibilně, bez finanční peřinky a majetku. Nálepky, které se nám už nevejdou na horní stranu Macbooku. A tak se potýkáme s životem, se kterým nevíme co dělat a necháváme směr svého bytí udávat sociálními sítěmi. Prej. 

Sama se musím hodně kontrolovat, abych se tím nenechala semlít. Bojuju s názory svého okolí, že pracuju moc, že je pro mě kariéra důležitější než děti, že je přece nenormální pracovat do půlnoci nebo o víkendech, že si toho na sebe beru moc. Včera jsem volala s babičkou, že na víkend nepřijedu, že zůstávám doma, abych dodělala věci, které jsem nestihla do práce udělat. “Anetko, ale slib mi, že budeš pracovat míň.” V mojí sociální bublině toho vlastně dělám pořád ještě málo, nejsem dostatečně produktivní a efektivní. Schizofrenně se nechávám vláčet mezi pracovním a osobním životem a vytvářím si omluvy, možná výmluvy, abych se ani v jednom případě necítila méněcenná. 

Měla bych být víc vidět, měla bych víc budovat vlastní brand, měla bych víc sdílet, měla bych víc cvičit, víc se vídat s kamarádkami, měla bych víc číst, víc se vyjadřovat k věcem, měla bych mít víc projektů. Měla bys víc odpočívat, víc meditovat, měla bys se zaměřit na sebe, měla bys občas vypnout, měla bys řešit své úzkosti a pocity méněcennosti.

Kde je definice toho, co je vlastně už přes čáru? Bojíme se vystoupit z davu a říct nahlas, že už nemůžeme. Že brečíme po večerech a říkáme si, že už další den nemůžeme přežít. Že se hroutíme z toho počtu práce, co na nás leží a nevíme, jestli to zvládneme. Bereme si na své bedra výzvy, ze kterých možná zbydou jen jizvy na duši za předpokladu, že nás posunou dál. 

Možná mi napsání tohodle článku otevře oči, že v tom nejsem sama, že je to normální a že bych měla míň řešit věci. Nebo mi možná řekne, že bych je naopak řešit měla. Měla bych?



Komentáře

  1. To je zajímavá úvaha. Přijde mi, že ve svých pozdějších dvaceti letech už jsem si touto fází prošla a dneska se na práci dívám jinak. Vlastně i mí přátelé. Ano, chceme, aby nás práce bavila, dávala smysl a měli jsme ideálně peníze, ale... abychom měli vybudované domácí zázemí.

    Z výkonnostního přístupu k životu "kolik toho musím udělat, abych dosáhla..." jsem třeba já ve fázi "jak žít svůj život hodnotněji ve smyslu vztahů". Přijde mi, že na to dnešní společnost trochu zapomíná. Že jsme se odstěhovali do měst, abychom budovali kariéru. Ale zapomínáme, že ti, kdo nás podrží, jsou naši kamarádi a blízcí. Ne zaměstnavatel a ne fanoušci na instagramu. :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hodnotné věci si žádají hlubokou práci

Žijeme v době, kdy být online 24/7 je podmínkou naší existence. Být nedosažitelný, nebo nedej bože nezavolat zpět do 5 minut, znamená buď jistou smrt, nebo těžký úraz. Nestává se to, nejsme na to zvyklí. Když potřebujeme něco rychle vědět, píšeme na Facebook, každý je tam přece pořád. Když se nám v horní liště ukáže ikonka “Online před 10 hodinami”, přijde zděšení. Neustálá potřeba nehynoucí onlajnovosti nám na jednu stranu přináší nekončící možnosti. Na druhou stranu nám znemožňuje tzv. hlubokou práci. Dočetla jsem knížku Hluboká práce , Pravidla pro soustředěný úspěch v roztěkaném světě od Jan Melvil Publishing, která mi dokázala pojmenovat pár závislostí. Btw pokud chcete číst opravdu kvalitní knížky, koukněte na www.melvil.cz . Každý titul je pecka, která vám změní život. Seriously. Tak v úvodu nejdřív trochu vysvětlení. Hluboká práce je pracovní činnost provozovaná ve stavu nerušeného soustředění. Stav, kdy je kognitivní potenciál využíván na maximum. Mělká práce je naprostý

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci  Mamafest . Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :) Control freak Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč. Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu

Doba dosažitelná

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná . Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka. Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.   No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese.   Zamanou si, že mě prostě vypátrají