sobota 13. října 2018

Měla bych…


Poslední dobou mi v hlavě běhá věta, která mi ovlivňuje a svazuje můj každodenní život. Definuje výsledek mých rozhodnutí. A přitom jsou to jen dvě slova, které jsem si sama do hlavy vtloukla. 

Přepracování mileniálů, vyhoření v útlém věku, 12hodinový pracovní den, úzkosti, závislosti na sociálních sítích, porovnávání. To jsou všechno pojmy, které média plivou na generaci Y a dělají tak z nás ufňukané děti, které se neumí vypořádat s životem. Vždyť přece chceme v práci ten smysl, ty hodnoty. Rutinní práce nám smrdí a chceme žít život hrozně flexibilně, bez finanční peřinky a majetku. Nálepky, které se nám už nevejdou na horní stranu Macbooku. A tak se potýkáme s životem, se kterým nevíme co dělat a necháváme směr svého bytí udávat sociálními sítěmi. Prej. 

Sama se musím hodně kontrolovat, abych se tím nenechala semlít. Bojuju s názory svého okolí, že pracuju moc, že je pro mě kariéra důležitější než děti, že je přece nenormální pracovat do půlnoci nebo o víkendech, že si toho na sebe beru moc. Včera jsem volala s babičkou, že na víkend nepřijedu, že zůstávám doma, abych dodělala věci, které jsem nestihla do práce udělat. “Anetko, ale slib mi, že budeš pracovat míň.” V mojí sociální bublině toho vlastně dělám pořád ještě málo, nejsem dostatečně produktivní a efektivní. Schizofrenně se nechávám vláčet mezi pracovním a osobním životem a vytvářím si omluvy, možná výmluvy, abych se ani v jednom případě necítila méněcenná. 

Měla bych být víc vidět, měla bych víc budovat vlastní brand, měla bych víc sdílet, měla bych víc cvičit, víc se vídat s kamarádkami, měla bych víc číst, víc se vyjadřovat k věcem, měla bych mít víc projektů. Měla bys víc odpočívat, víc meditovat, měla bys se zaměřit na sebe, měla bys občas vypnout, měla bys řešit své úzkosti a pocity méněcennosti.

Kde je definice toho, co je vlastně už přes čáru? Bojíme se vystoupit z davu a říct nahlas, že už nemůžeme. Že brečíme po večerech a říkáme si, že už další den nemůžeme přežít. Že se hroutíme z toho počtu práce, co na nás leží a nevíme, jestli to zvládneme. Bereme si na své bedra výzvy, ze kterých možná zbydou jen jizvy na duši za předpokladu, že nás posunou dál. 

Možná mi napsání tohodle článku otevře oči, že v tom nejsem sama, že je to normální a že bych měla míň řešit věci. Nebo mi možná řekne, že bych je naopak řešit měla. Měla bych?



Žádné komentáře:

Okomentovat