Přeskočit na hlavní obsah

Mileniálem v 21. století

Mileniál sem, mileniál tam. Poslední dobou všude kolem sebe narážím na články o mileniálech generace Y, jak se chovají v pracovním prostředí, jaké jsou jejich charakteristiky, proč je zaměstnavatelé chtějí, nebo nechtějí zaměstnat. Prostě všechny úhly pohledu, které si dokážete představit. Forbes se chlubí titulkem Děti, co nechtějí dospět. A jelikož se okolo toho vytvořila taková bublina, která má v sobě nasáklých mnoho polopravd, rozhodla jsem se své rozhořčení vměstnat do pár řádků..

Jste mileniál. Zdroj: Forbes.cz

Generace Y, neboli mileniálové, jsou jedinci narození od roku 1983 až do 1997 (někde se uvádí rok 1996). Jsou to děti z přelomu tisíciletí, globalizovaná generace, online přízraky žíjící život mimo realitu. Ha, začíná to opravdu pozitivně a to ještě nejsme u toho podstatného. Dostalo se ke mně video, kde Simon Sinek, velmi uznávaný autor knih o leadershipu a managementu, popisuje mileniály jako jedince, kteří jsou těžce korigovatelní, starající se pouze o sebe, sebestřední, nesoustředění a líní. V tuhle chvíli jsem začla cítit takový ten pocit, když má bouchnout sopka. Znáte to, ne? Tep se zrychluje, krev proudí rychleji, teplota těla se zvyšuje, máte pocit, že každou chvíli po tom člověku skočíte a ukousnete mu hlavu. Ale finále toho všeho je vlastně pocit bezmoci. Co s tím? Proč si tohle veřejnost myslí?

Simon Sinek pokračuje tím, že mileniálové jsou lidi, kteří chtějí pracovat v takové práci, která má vliv na okolí, má jasnou vizi a jejich práce má tak dopad na společnost. Také zmiňuje, že mileniálové jsou generace, která je vychovaná rodiči, kteří jim do hlavy celý život cpali, že jsou výjimeční, že můžou dokázat všechno, co chtějí. Že je to generace, která vyrostala v přítomnosti Facebooku a Instagramu a to je vlastně naučilo dávat na věci filtry.

 #nofilterneeded

Další charakteristikou mileniálů jsou technologie. Život na sociálních médiích, na displejích telefonů, sledování počtu lajků, čekání na odpověď na smsku. Všechny tyhle virální maličkosti uvolňují v našem mozku hormon dopamin, který způsobuje vznik příjemných pocitů. Btw, stejný pocit vám vyvolá i kokain. Nicméne o tom to není. Telefon mám jako nástroj, ne jako závislost. Šetří mi čas. A v dnešní době nebýt online znamená nebýt. Jednoduše nebýt.

Social fet

Ve videu Simona Sinka je ještě mnoho dalších narážek na mileniály, které nejsou ani zdaleka v pozitivním slova smyslu. Štve mě to, protože to není pravda. Mluví jen o malém procentu generace Y, která se chová tak, jak on popisuje. Ale nic není černobílé přeci. To nás historie už naučila několikrát, tak proč se schylovat k takto jednostrannému a neobjektivnímu popisu? Znamená to tedy, že všechny blondýny jsou blbé? Že žádná ženská neumí řídit? Že všichni důchodci jsou negativní?


No ne prostě. Jedno velký ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Neeeeee.

Nejsme takoví. Teda já ne. Že nechceme dospět? Ale no tak. Rádi si život užíváme. Materiálno je pro nás sprosté slovo. Představa, že máme velký dům a Porsche před barákem nás prostě nenaplňuje. Život je o tom, co prožijeme. Štěstí a zdraví se penězi nedají koupit, to říká každý. Ale pokud podle toho žijeme, najednou je to špatné? Generace před námi se hnala za materiálním zabezpečením, které je sice důležité, to přiznáváme, ale v našem žebříčku hodnot je na nižších příčkách. Práce nás musí bavit a naplňovat. Náš život by měl mít smysl a jelikož je práce obrovskou součástí našeho života, musí mít přece taky smysl. A pokud ve své práci vidíme smysl, chodíme domu šťastní a když přijdeme domu šťastní, i náš vztah je šťastný a pokud je náš vztah šťastný, tak máme sex. Ne, kecám, to neměla být pointa celého příběhu. Ale chápete co tím chci říct. 

Každá generace nějakým způsobem hodnotí tu, co přijde po ní, protože je jiná. Má svá pozitiva, má svá negativa. Vždycky je tady nějaký pokrok, inovace, změna v chování, návycích a tak dále. 

A závěr toho všeho? Jednoduchý. Žijte TADY A TEĎ.

happiness
Happiness is here and now.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci Mamafest. Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :)

Control freak
Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč.

Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu a muse…

Doba dosažitelná

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná. Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka.

Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.
No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese.

Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telef…

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018.
Kolotoč změn, kotrmelců, výstupu nahoru a pádu dolu, refresh hodnot a kopanec do prdele.
Naučila jsem se říkat NE Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti so…