Přeskočit na hlavní obsah

Co byste udělali, kdybyste se nebáli?

Do rukou mi přistála kniha Kam zmizel můj sýr od Spencera Johnsona. Hned na obálce knihy se v červeném rámečku vystavuje klišé ve znění: Úžasný způsob, jak se vypořádat se změnami ve vaší práci a vašem životě. Jasně, to známe. To totiž na své obálce uvádí milion dalších bullshit knížek, které jakože hrozně mění životy lidí. Ale kvůli tomu názvu, který mi přijde docela cool a kvůli tomu, že jsou v knížce velká písmenka a zdá se docela krátká, jsem se do knihy pustila a asi během dvou hodin ji na jeden zátah přečetla. To se mi moc často nestává.


Když se kouknu kolem sebe, vidím samou složitost a přehlcenost. Proto mě tahle kniha tak zaujala. Je krátká, jednoduchá, žádná zbytečná složitá grafika a celé je to postavené na příběhu myší a lidí, kteří v bludišti hledají svůj sýr. Skoro jako pohádka před spaním.

Čmuchalka, Spěchalka, Bezrad, Nerad. A já.
Příběh je založen na čtyřech postavách. Dvě myši Čmuchalka a Spěchalka a dva lidi Bezrad a Nerad. A já, promítající si svůj život do jejich naivní honby za sýrem, který zobrazuje nějaký cíl, vizi, ideální stav, whatever.. Čmuchalka vycítí změnu, Spěchalka na změnu nečeká, jde jí naproti, Bezrad se změnám brání a Nerad změnu sice udělá, ale nerad. A příběh je takový, že na začátku mají všichni sýr, ale pak dojde. A teď co s tím...

Když máte sýr, jste šťastni.
To dá rozum. Pokud mám, co chci, jsem šťastná. Neuvědomuji si, že by to bylo jinak a vlastně si ani neuvědomuji, jaké štěstí mám. To je takové to když máte rýmu a říkáte si, jak by to bylo skvělý moct zase dýchat a netahat s sebou tunu kapesníků a nevypadat jako Rudolf s červeným nosem, který se zaběhl. V tu chvíli si vždycky říkám, jak si toho svého zdravého stavu budu vážit. Prdlajz.

Čím důležitější je pro vás váš sýr, tím víc na něm lpíte.
Kort, když o něj právě přijdeme. A lpíme na něm natolik, že nám to může uškodit. To mi připomíná situaci, když mám třeba hodně oblíbený hrneček, ke kterému už mám citovou vazbu a někdo mi ho rozbije. Kafe už nikdy nebude chutnat stejně jako z toho mého rozbitého hrnečku. Pokud se nezměníte, můžete zahynout. A to nemusí být jen s hrnečkem. A teď přichází ta nejdůležitější otázka, kterou si z celé knihy odnáším.

Co byste udělali, kdybyste se nebáli?
Změna práce, oslovení sexy kluka na ulici, postavení se kamarádce, o které si myslím, že je úplně blbá, poslání šéfa do onoho světa, vyhlásit prodavačku, která se každý den tváří jak kakabus, zastat se někoho, kdo neprávem trpí, veřejně pomlouvat prezidenta, i když za to půjdete sedět. Cokoliv, co do teď nebylo vykonáno z nějakého nevysvětlitelného důvodu. Něco v nás tahá zpátky a říká, že to je moc nebezpečné, ať to neděláme. Ale znáte ten pocit, když chcete jít běhat, ale venku je hnusně, ale nakonec jdete a cítíte se jako kdybyste uběhli nejdůležitější závod v životě? To je přesně ono. V té komfortní zóně je nám sice dobře, ale jakmile vykročíme, je to skvělý pocit. Akorát ten proces k tomu vykročení je hodně náročný. Ale jde to, chce to malé krůčky.

Čichejte k sýru často, abyste poznali, až začne plesnivět.
Takové to, když se něco stane a my si uvědomíme, že kdybychom byli všímavější, poznali bychom to. Tohle se stává hodně často u vztahů. Když se s někým rozejdete, najednou vám docvakne, že to k tomu vedlo už dlouho. Ty malé náznaky... A co z toho pak je.

Cesta novým směrem vás dovede k novému sýru.
Bojíme se změny, ale pokud už se pro ni rozhodneme, překvapí nás. Ať je výsledek pozitivní, nebo negativní. Je to posun, naučí nás to.

Když překonáte strach, osvobodíte se.
Překonat strach je první krok. A pokud to dokážeme, přijde zasloužená euforie. Pocit svobody je odměnou. Je to odměna za to, že jsme překonali sami sebe, obelhali svůj výstražný systém.

Představa radosti z nalezení nového sýra, ještě než ho najdu, mě k němu dovede.
A to není o ničem jiném, než mít stanovenou vizi, ujasněnou motivaci a vědět, co od života chci.

Čím dříve se vzdáte starého sýra, tím dříve najdete nový sýr.
Aneb vezměte svůj problém, najděte bednu z hodně pevného a odolného materiálu, zamkněte ji, klíč hoďte do kanálu, vykopejte 10 metrů hlubokou díru, do ní dejte tu bednu, zalejte betonem, na tom betonu pak postavte mrakodrap.

Jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není.
Tak šup šup, na co čekáte.

Staré přesvědčení vás nedovedou k novému sýru.
To, co platilo před rokem, už nemusí platit teď. Lidi se mění, doba je rychlejší. A proto nesmíme žít minulostí. Jen tady a teď a být otevření novým zážitkům, které nás posunou.

Umění představit si radost z nalezení nového sýra vám umožní vykročit novým směrem.
Než se pro změnu rozhodneme, je dobré vědět, za čím si vlastně jdeme. Nemusí to být jasná a konkrétní představa, ale bylo by dobré vědět proč to dělám. Vědomí toho pocitu slouží jako magnet.

Když si uvědomíte malé změny včas, snáze se přizpůsobíte větším změnám, které teprve přijdou.
Být flexibilní. Nebránit se tomu. Být otevřený změnám. Ať už je to změna pořadí příborů v šuplíku v kuchyni nebo změna práce.

To byly hlavní myšlenky, které si z knihy odnáším. A na závěr nejde napsat nic jiného než: Jděte tam, kde je sýr a radujte se ze života! Stejně tak to udělám i já.




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci Mamafest. Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :)

Control freak
Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč.

Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu a muse…

Doba dosažitelná

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná. Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka.

Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.
No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese.

Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telef…

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018.
Kolotoč změn, kotrmelců, výstupu nahoru a pádu dolu, refresh hodnot a kopanec do prdele.
Naučila jsem se říkat NE Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti so…