Přeskočit na hlavní obsah

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018. 

Kolotoč změn, kotrmelců, 
výstupu nahoru a pádu dolu, 
refresh hodnot a kopanec do prdele. 

Naučila jsem se říkat NE

Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti sobě, proti mým hodnotám a proti své cti. Tak jsem řekla NE a víte co? Nebolí to. A ulevilo se mi, vážně. Nebojte se konfrontovat ostatní s tím, co dělat nechcete. Jsme jen lidi a pokud vás ta druhá strana alespoň trochu respektuje, pochopí to. A pokud ne, nestojí za váš drahocenný čas.

Zbavila jsem se toxických lidí 

V listopadu jsem byla na konferenci od Marie Claire: Dream big. Jako první přednášku měla Pavlína Zychová, nadupaná mladá holka, která krotí svět IT. Její přednáška byla hodně inspirativní, stejně jako další, ale v hlavě mi zůstala jedna myšlenka, kterou jsem pak hned aplikovala do života. Zbavit se toxických lidí. Máme je okolo sebe všichni. Ozvou se jen když něco potřebují, když je něco trápí, chtějí pomoc, chtějí laskavost, chtějí jít do kina, ale nemají s kým. Berou náš čas, naši energii a nedávají nám ji zpět. Vztahy mají dvě strany, mají být oboustranné a mají nás naplňovat, ne nám brát. 

Drábková, nepičuj…

Autor této skvostné věty je moje drahá unicorní polovička Nicole. Takový moje zrcadlo, který věčně chodí, dává mi zpětnou vazbu a nic mi nenechá jen tak. Je to votravný, ale pomáhá to. Ona je to totiž vážně pravda. Zatnout zuby a nepičovat. Jít mimo tu komfortní zónu a postavit se tomu čelem. „Udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.” Mahátma Gándhí  


A tak poučená a trochu rozbitá rokem 2017 vstupuju do roku 2018 s nadějí, že to všechno dobře dopadne. Že je všechno tak jak má. A má to nějaký význam. A že to jsem pořád já <3


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci Mamafest. Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :)

Control freak
Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč.

Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu a muse…

Doba dosažitelná

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná. Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka.

Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.
No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese.

Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telef…