Přeskočit na hlavní obsah

I have a dream...

Zítra nás čeká třetí ročník konference WO.men, tak jsem se tak pozastavila nad tím, co se od toho roku 2014, kdy se začal plánovat první ročník konference, změnilo. 

Naivita lvl 1000000..

Píše se rok 2014 a já po 2 letech v Economii nastupuju jako event manager do GrowJOBu. Brala jsem to jako hroznou challenge. Poprvé budou eventy jen má zodpovědnost, poprvé to bude jen na mně a budu dělat ty hustý konference. A tak vznikají WO.men, první konference, kterou jsem v GrowJOBu uspořádala. Konferenci pro ženy jsme zorganizovali z toho důvodu, že většina problémů klientek a ženských na workshopech a akademiích pocházela v nízkého sebevědomí a strachu ze změny a nejistoty. Tak jsme dali hlavy dohromady a vznikl první ročník, který se konal 19. února 2015 s podtitulem Čas na změnu je TEĎ. Ty vole, ono se to fakt povedlo. Konferenci jsme vyprodali, řečnice měly skvělé přednášky, nadšenost z akce nepopsatelná. 

2016, do roka a do dne

Přesně o rok později, 19. února 2016 se uskutečnil 2 ročník s podtitulem Začněme u sebe. Tentokrát více profesionálnější, ještě kvalitnější prostory, kvalitnější catering. Do programu jsme zapojili i chlapy, aby to bylo genderově vyváženější. A tak se opět sešlo 150 účastnic, které nadšeně odcházely z konference plné motivace a inspirace.

Zpět do reality

Rok 2017 jsme přeskočily, kvůli mémo odchodu a návratu do GrowJOB, nicméně tu dneska sedím a stresuju se ze zítřejšího třetího ročníku s podtitutem Jak nepodléhat stereotypům. A i když bych se měla těšit a být nadšená, že máme opět vyprodáno, mám z toho smíšené pocity. Od roku 2014 se toho hodně změnilo a pohled na tyto akce už není takový, což mě hodně mrzí. Možná je to tím, že se začalo s touhle tématikou dělat akcí víc a některé z nich jsou pěkný esoterický bullshit, a tak lidi ztratili důvěru k tomuhle typu akcí a pečlivě si vybírají na jakou vlastně půjdou. Další věc je, že po vytvoření mediální bubliny okolo kampaně #metoo, má mnoho lidí automaticky potřebu tenhle typ akce kritizovat. Poprvé za všechny ty roky jsme se setkaly s hodně velkou kritikou a hnusnými komentáři. Vyloženě hnusnými. Asi byste si řekli, že to budou komentáře hlavně od dotčených mužů, kteří si teď myslí, že kvůli #metoo nemůžou ženskou ani pozvat na rande, aby nebyli označení za násilníky. Omyl! Pouštějí se do nás ženský. Sounáležitost, vzájemná podpora, to je něco, co je zřejmě minulostí. Například jedna nejmenovaná právnička nám pod post napsala: Tak tohle je pěkná blbost. Nikdy jsem nezažila předsudky a nezažila je ani žádná úspěšná žena, kterou znám. Ono to asi nebude tím, že někdo je žena. Ale spíš tím, že je hloupá žena. Zřejmě pokud se nás problém netýká, tak vlastně neexistuje. 


A tak si ještě víc uvědomuji, jak je důležité se postavit za myšlenku konference a jít a tesat to do kamene. Možná si to beru moc osobně, ale chci žít ve světě, kde mě nebudou ostatní soudit a škatulkovat jen kvůli tomu, že jsem žena, k tomu ještě blondýna, která často nosí růžovou. Nechci pořád někoho přesvědčovat o tom, že jsem opravdu ta kompetentní osoba, se kterou to můžou řešit a že opravdu mám ty schopnosti na to, abych daný projekt dokázala ukočírovat. Dřív jsem se hodně snažila jít tomu naproti, oblékat se vážně, byznysově, aby mě brali vážně. Vystupovat hodně na úrovni, aby mě brali vážně. Ale víte co? Fuck it! Půjdu klidně celá v růžovým, v teniskách, v mikině, s černou rtěnkou na puse. Nechci žít ve světě, kde můj vzhled rozhoduje o tom, jak mě budou brát. 


Ale aby to nekončilo negativně, tak je tu šance, že se to změní. Potkávám častěji muže feministy, kteří se snaží tu změnu vyvolat s námi. Mám okolo sebe úžasné ženy, které se nebojí o tom mluvit. A ty budou i na zítřejší konferenci, za což jsem neskutečně vděčná. Mění se to, doufejme, že k lepšímu a doufejme, že to půjde rychleji než do teď. 



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci Mamafest. Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :)

Control freak
Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč.

Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu a muse…

Doba dosažitelná

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná. Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka.

Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.
No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese.

Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telef…

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018.
Kolotoč změn, kotrmelců, výstupu nahoru a pádu dolu, refresh hodnot a kopanec do prdele.
Naučila jsem se říkat NE Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti so…