Přeskočit na hlavní obsah

Když už slzy nestačí...

Když se člověk dostane do stavu, když už nemá ani slzy, nezbývá nic jiného, než se z toho vypsat. Slova kolikrát dokážou vyjádřit pocity způsobem, který vypovídá za vše. Tak tady to je.

Buřtík, špekáček, krocan, prasátko, macíček, prdelka, brouček.. Za svůj život si vysloužila takových přezdívek, které naprosto popisovaly její osobnost. Když jsem si pro Scarlettku jela, bylo to láska na první pohled. Jakmile jsem ji vzala do rukou, věděla jsem, že je to ono. Že je to to, co mi doteď scházelo. Bylo to úžasné tvoření, které každým okamžikem pohlcovalo všechnu mou lásku. Žily jsme si spolu život, který si málokdo umí představit. Zaplňovala každý kousek v mém srdci. Když mi bylo nejhůř, byla tu pro mě. Koukla se na mě a já věděla, že mě chápe. Byla se mnou v těch nejhorších a nejtěžších chvílích. Každý den jsme spolu vstávaly a její láska mi dávala sílu vyjít ze dveří a čelit všemu, co mě čekalo. Každý večer jsme spolu usínaly a děkovaly, že jedna druhou máme. Nebyla jen pes, byla něco víc. Rozuměla mi. Její pohled mi dokázal odpověď na všechny otázky. Odraz v jejích očích mi říkal, že mě miluje stejně tak silně, jako miluju já jí. Byla mi oporou v každé situaci. Stačilo se přitulit a všechny trable odletěly. Nikdo to nechápal, jen my dvě. Rozdávala okolo sebe tolik lásky, dělala radost tolika lidem. Kdokoliv šel proti nám po ulici, usmál se. Každé dítě bylo šťastné, když jí natahovalo ten zkroucený ocásek a divilo se, že se zase stočí. Každý se divil tomu, jakým způsobem chrochtá. Každý obdivoval její saténovou srt. Každý podlehnul její tvrdohlavé a jedinečné povaze. Jeden můj kamarád mi napsal: Anet, vsechna slova jsou zbytecna... Drz se! Scarlettka je duvod, proc miluji mopsiky. A myslim, ze tak obohatila spoustu lidi (cti kazdyho), kteri meli moznost ji videt, pohladit.....  je to strasne rychle, ale i presto ovlivnila spoustu nas. A to je ono, to je přesně ona.

A tak jsem v sobotu dostala tu největší ránu od života, kterou jsem mohla. Ztratila jsem kus sebe, najednou je v mém srdci prázdno, které nic nezaplní. Ztratila jsem nejlepšího přítele. Každý den, když přijdu domu, tak brečím. Je tu prázdno, ticho. Nemůžu si jí pochovat, nemůžu jí říct, že už je maminka konečně doma, nemůžeme se válet a mazlit. Vždycky, když jsem dělala něco na počítači, lehla mi na nohy a já jsem cítila každý její nádech. Když tohle teď píšu, moje nohy jsou najednou lehké. Nic na nich neleží. A proto poprvé v životě věřím, že je někdo něco víc, nějaké nadpřirozeno, kde si ona běhá a dělá radost dál. A věřím, že se má dobře. Že je šťastná. Stejně jako byla u nás. Dali jsme jí krásný život, sice krátký, ale krásný.

A tak plná smutku a prázdnoty zapaluji každý večer svíčku a přemýšlím co dál. Všechno se děje z nějakého důvodu. Přebírám tedy Scarlettčino poslání dělat radost a činit všechny okolo sebe šťastnými. Pojmenovala jsem si to Mise Scarlett a budu tím dávat světu to, co ona dál nemůže. Každý měsíc odvezu pytel granulí pejskům, kteří neměli takové štěstí jako ona a neměli tak milující prostředí. Budu se snažit dělat dobré skutky a vracet tomuhle světu to, že tady můžu být. A třeba to pomůže zaplnit to prázdno ve mně. I tak děkuji za každý den, který jsem se ke Scarlettce mohla vrátit domu a zažít tak úžasný den plný mopsí lásky. Protože tahle láska je výjimečná, jedinečná, naprosto čistá a bez předsudků. Je to ta jediná láska na světě, která vydrží na celý život.





Komentáře

  1. Scarlettka byla to největší štěstí pod sluncem. Nikdy nezapomenu na svého baculatého parťáka, který šel s paničkou usínat a když jí uspal, přikradl se ke mě do obýváku a koukal se mnou do noci na telku. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme si dělali noční hostinu pro dva a koukali spolu na Superball a už nikdy nezapomenu na to, že byla u všech pro nás důležitých událostí za poslední dva roky. Nikdy na tebe nezapomeneme. Byla jsi a vždy budeš naše největší láska. A jen díky tobě se teď pejskům co neměli takové štěstí na rodinu, ve které by dostali tolik lásky povede trochu lépe. #stayawesomescarlett

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Organizační porno

V sobotu 9. března jsem měla přednášku na téma organizační porno na konferenci Mamafest. Jelikož mi hodně z vás psalo, že to hrozně potřebují a ať to pak nasdílím, tak jsem se rozhodla to sepsat do článku. Tak tady to máte :)

Control freak
Říkala jsem si, jestli tenhle termín do prezentace dám, protože má docela negativní konotaci. Ale což, dala jsem ho tam a nebyla jsem sama. Mezi prvními přednášela na Mamafestu Margareta Křížová a říkala o sobě, že je control freak, tak mě to uklidnilo. A proč jsem to měla v prezentaci? Jsem control freak, mám ráda věci pod kontrolou, ráda mám o všem přehled, doma i v práci chci mít všechno organizované a pak to dopadá tak, že mi manžel bere telefon a říká: "Yes, boss?" a nebo o mně mluví jako o führerovi. Nechápu proč.

Tuhle úchylku mám asi už od mala. Vždycky, když jsem si uklízela pokoj, to dopadlo tak, že všechno bylo přeskládané. Největším trestem pro mě bylo, když mi mamka naházela všechny ty zorganizované věci na jednu hromadu a muse…

Doba dosažitelná

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Nazvala jsem si to jako doba dosažitelná. Co to je? Existuje tolik kanálů, kde se dá člověk uhnat, aby odpověděl, že se lidé naučili využívat všechny. Bez respektu k osobnímu životu daného člověka.

Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které moc nezahrnují odpovídání na maily. A tak se stává, logicky, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i věci okolo. No a proto je má reakční doba delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.
No a to má za následek to, že lidi, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese.

Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telef…

Tak čau, 2017

Přes Vánoce se mi podařilo něco, co jsem nedokázala udělat za celý rok 2017. Na 4 dny jsem měla zavřený počítač a ani na něj nesáhla. A tak jsem měla čas zapřemýšlet co mi rok 2017 dal a co mi vzal a co si z toho beru do roku 2018.
Kolotoč změn, kotrmelců, výstupu nahoru a pádu dolu, refresh hodnot a kopanec do prdele.
Naučila jsem se říkat NE Malej prcek se jako jedny z prvních slov učí ano a ne. Nebo aspoň kejve hlavou nahoru a dolu, doleva a doprava. Čím jsme starší, říkat NE je těžší. Jako by to mělo okolo sebe nějakou ochranou hmotu, do které narazíme vždycky, když se ty dvě písmena chystáme vyslovit. Jako by to bylo něco, co se prostě nedělá. Když na to má přijít, je mi špatně, na čele mi vyrazí studený pot a mám pocit, že jakmile to vyslovím, ten druhý vytasí sekeru a usekne mi hlavu. Bojovala jsem s tím pocitem strašně dlouho, znám všechny ty motivační a koučovací nástroje, ale stejně jsem to neuměla. Zlom přišel až v okamžiku, kdy neříct NE by pro mě znamenalo jít sama proti so…